Kongregace sester sv. Hedviky od Nejčistší Panny a Matky Boží Marie vznikla 14. června 1859 v Polsku ve Vratislavi. Jejím zakladatelem je vratislavský kanovník Služebník Boží P. Robert Spiske (1821 – 1888).
Vnímavé a otevřené srdce kněze Roberta Spiske si povšimlo lidské bídy, která byla přítomna jak v samé Vratislavi, tak i na předměstí tohoto velkého města. Nízké mzdy dělníků nemohly pokrýt materiální potřeby jejich rodin. S bídou souviselo opilství, prostituce, bezdomovectví, krádeže. Nejvíce však bylo P. Robertovi líto sirotků a opuštěných vdov. To jej přimělo k velkému milosrdenství. Strhujícími kázáními burcoval svědomí naslouchajících a tak se stal iniciátorem potřebných skutků milosrdenství.
Otec Robert brzy pochopil, že sám neutěšenou sociální situaci mnohých nemůže vyřešit. Začal hledat lidi dobré vůle, kteří by mu mohli trvale pomáhat. Nejprve do díla milosrdenství zapojil Bratrstvo Matky Boží, které již ve druhém roce své existence sdružovalo 500 mužů a žen. Ale ani toto bratrstvo nestačilo odstranit lavinu bídy, jíž byli mnozí zasaženi. Proto se P. Robert Spiske obrátil na početnou skupinu zbožných a šlechetných žen, u kterých nalezl velkou ochotu pomoci. Zpočátku je nazval pannami milosrdenství, později Společenstvím sv. Hedviky, neboť jejich služba chtěla navázat na dílo světice, která na přelomu 12. a 13. století podala ve Slezsku krásný příklad milosrdenství.
Ne všem se to líbilo. Hlavně těm, kteří sami nic nedělali pro to, aby ulehčili lidskému neštěstí. To oni vlastně nazvali nové dílo, které s námahou ve Vratislavi vzniklo, Společenstvím darebáků.
Jinak se však na nově vznikající dílo dívali lidé šlechetní. Kardinál Diepenbrock udělil roku 1849 společenství své požehnání a svěřil jeho vedení do rukou P. Roberta Spiske. Nazval toto společenství jako „láska spěchající na pomoc“. P. Robertovi a společenství začaly přibývat finanční prostředky ze sbírek, na kterých se podíleli hlavně chudí obyvatelé Vratislavi. Proto P. Wittig nazval toto dílo „ubozí - ubohým“.
Společenství sv. Hedviky potřebovalo dům, kde by mělo materiální zázemí. Kvůli této záležitosti zaslal P. Spiske dopis na městskou správu. Místní úřady jeho prosbě vyhověly a za nízkou cenu byl společenství prodán třípatrový dům se zahradou v centru města.
Společenství sv. Hedviky mělo tři cíle:
V prosinci roku 1857 byl tento dobročinný útulek nazván „Dům záchrany sv. Hedviky“. Bylo do něj přijato 27 chlapců a 48 děvčat, počet dětí postupně narůstal.
Mnoho žen ze Společenství sv. Hedviky zapojených do charitativní práce v Domově prosilo otce Roberta, aby se mohly stát řeholním společenstvím. Za tím účelem se P. Robert Spiske osobně vydal do Říma v říjnu roku 1858. Zde za pomoci vatikánských kanovníků, vynikajících odborníků v církevním právu, vypracoval Statuta pro Společenství sester sv. Hedviky založený na řeholi sv. Augustina.
7. listopadu 1858 přijal Svatý otec Pius IX. na audienci P. Roberta Spiske. Papež potvrdil Statuta na deset let a požehnal společenství. Dekret potvrzující nové řeholní společenství podepsal sám Pius IX. a připsal slova:
„Ať Bůh požehná hořčičnému zrnku,
aby z něj vyrostl mohutný strom.“
8. ledna 1859 papež jmenoval P. Roberta Spiske tajným papežským kaplanem. Tímto způsobem projevil osobní úctu zakladateli nové řeholní rodiny.
Dne 14. června 1859 při mši svaté byla obláčka prvních čtyř sester. Byly to: Sidonie von Tschischwitz, Paulina Roeseler, Maria Wenzel a Augustina von Douallier. Po mši svaté tyto sestry složily do rukou P. Roberta Spiske řeholní sliby.
Tímto dnem začalo v církvi působit nové řeholní společenství – Kongregace sester sv. Hedviky - jako společenství biskupského práva. Dne 29. května 1872 byla Kongregace sester sv. Hedviky výslovně schválena a doporučena papežem Piem IX. pochvalným dekretem, tzv. „decretum laudis“.
Hořčičné zrnko zaseté na vratislavské půdě začalo podle přání Pia IX. rychle vzrůstat a vydávat své plody. Vzhledem k velké potřebě obětavé péče sester o zanedbané děti byly sestry sv. Hedviky zvány do dalších míst (Rościszow, Bardo, Szczytna, Polanica Zdroj, Kłodzko a další).
Rozšiřování Kongregace do nových filiálních domů a příchod nových sester (v letech 1859 – 1871 jich bylo do Kongregace přijato 56) vedlo k tomu, že Dům sv. Hedviky ve Vratislavi se stal mateřincem.
Rozrůstající se společenství sester však bylo brzy vystaveno zkoušce mocenského útlaku. V důsledku tzv. „kulturního boje“ v Prusku musely sestry i se svěřenými dětmi v roce 1879 opustit svou vlast. Bezpečí a nový domov nalezly v Nezamyslicích na Moravě, kde je také několikrát navštívil otec zakladatel. Díky této zkoušce se však začala Kongregace rozrůstat i v České zemi.
Pouze láska nemá hranic. Zlo však hranice má. V nejhorších obdobích a situacích sám Bůh určuje hranice, přes které zlo nemůže přejít. I „kulturní boj“ narazil na hranice. Už 16. června 1886 psal otec zakladatel představené v Nezamyslicích:
V dopise z 2. prosince 1886 psal otec zakladatel sestrám do Nezamyslic radostnou novinu: „Drahé sestry! Jak jistě už z novin víte, byl zrušen na území Pruska dekret nařizující odsun sester svaté Hedviky, což umožňuje převzetí nové budovy v Katowicích. Je to sirotčinec, v kterém žije 90 dětí. Péče o sirotky zcela odpovídá zaměření našeho řádu. Klášter v Nezamyslicích nám zůstane a nic nebrání tomu, aby se rozvíjel dále.“
Sestrám se otevřela cesta zpět do vlasti. Důvěra otce Roberta v Boží Prozřetelnost nebyla zklamána. Několik sester se mohlo vrátit do Slezska ještě za jeho života v roce 1886, kde se ujaly sirotčince v Katowicích (zde v roce 1924 vznikla druhá polská provincie). Otec zakladatel se na vratislavském policejním prezidiu začal zasazovat o návrat sester svaté Hedviky do Vratislavi. V únoru 1887 už svitla naděje na návrat.
V lednu 1889 pruská vláda oficiálně povolila sestrám svaté Hedviky vrátit se do Vratislavi a věnovat se charitativní a vzdělávací činnosti. Obyvatelé Vratislavi vítali řeholnice s upřímným dojetím. Kardinál Kopp slavnostně doprovodil sestry do jejich mateřince a sloužil slavnostní mši svatou k jejich návratu.
V roce 1894 došlo k bolestnému rozdělení Kongregace na dvě na sobě nezávislé části – Vratislav a Nezamyslice. Příčinou rozdělení Kongregace byly politické poměry. V době, kdy se velká část sester z Nezamyslic vrátila do Slezska, sestrám v Nezamyslicích rakouská vláda povolila pobyt jen pod podmínkou, že klášter v Nezamyslicích bude samostatným mateřským domem, nezávislým na jakémkoli zahraničním mateřském domě.
Díky mnohému úsilí obou představených (ve Vratislavi M. Felicitas Salutz a v Nezamyslicích M.audemars piguet replica watches Perpetua von Adlersfeldt) a obou arcibiskupů (vratislavského a olomouckého), došlo k opětnému sjednocení Kongregace v roce 1906, kdy se Vratislav stala sídlem generální představené a Nezamyslice se staly sídlem nové české provincie, podřízené Vratislavi.
Administrace
Vytvořil Mouser.cz, 2014