Historie

Z Pruska do Čech

Po vzoru Krista musí i Církev při všem, co koná, projít svou Golgotou. Pronásledování, věznění, vyhnanství jsou neodmyslitelná v životě svatých a v existenci řeholních společenství. Tato utrpení jsou evangelním odumíráním pšeničného zrna, které má v budoucnu vydat stonásobný užitek.

I Kongregace sester svaté Hedviky (založena Služebníkem Božím P. Robertem Spiske 14. června 1859 ve Wroclawi) prošla brzy po svém založení velkou zkouškou utrpení. Její existence byla hned v počátcích působení ohrožena státními zákony (v té době se Wrocław nacházela na uzemí Pruska). V prosinci roku 1875 přišel dopis wrocławského policejního prezidenta, kde stálo, že Kongregace musí být do šesti měsíců rozpuštěna.

Otec zakladatel i jeho duchovní dcery se cítili jako na Golgotě. Zcela na místě se nabízela otázka: Je to konec díla, které bylo započato z Boží lásky a kvůli milosrdenství vůči ubohým? Otec zakladatel po obdržení této zprávy dlouho setrval na modlitbě v rozhovoru s Bohem. Pak, vnitřně uklidněn, předstoupil před řeholnice. Ty se s velkými obavami a pláčem svého duchovního otce ptaly: „Co s námi bude? Kde najdeme pro sebe a naše svěřence bydlení? Je to snad konec naší Kongregace?“ Otec zakladatel k nim pokojně promluvil: „Moje milované děti, prožíváme teď velkou zkoušku, která se týká především naší důvěry v Boží Prozřetelnost. Abychom z ní mohli vyjít vítězně, v tiché modlitbě rozvažujme nad slovy samého Krista, která nám zanechal v evangeliu:  ‚Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? Nebo: Co budeme pít? Nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.‘ (Mt 6,25-34)

Sestry však plny strachu dále naříkaly: „Bojíme se Prusů, co s námi udělají?“ Otec Robert znovu pokojně odpověděl: „Poslechněte jiná Kristova slova: ,Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.‘ (Mt 10,28-31).

„Všechno je to tak strašné a nepochopitelné,“ naříkala jedna ze sester. Otec Robert neúnavně řeholnice v jejich úzkosti uklidňoval: „Milované dcery, důvěra v Boha není nikdy dostatečně velká. Musíme pouze myslet na to, abychom nepřišli o lásku k Bohu a bližním. Sám Kristus nás nabádá: ‚Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.‘ Jde o to, sestry, aby naše láska neochabovala, abychom v lásce vytrvali až do konce!“  Vlivem předložených Kristových slov a pokojným postojem otce zakladatele v této situaci se sestry uklidnily.

Otec zakladatel si uvědomoval odpovědnost za téměř 50 řeholnic, které mu zcela důvěřovaly. Plný důvěry v Boží Prozřetelnost začal pro ně hledat vhodné místo. Vzpomněl si, že v roce 1862 se na něj obrátil olomoucký arcibiskup s prosbou o vyslání sester sv. Hedviky do své diecéze. Tenkrát nemohl splnit jeho prosbu kvůli nedostatku sester. Proto se otec Robert v květnu 1875 obrátil na arcibiskupa olomouckého s prosbou, zda by mohl přijmout sestry do své diecéze. Arcibiskup ochotně vyšel vstříc a poskytl sestrám bývalý klášter augustiniánů v Nezamyslicích. Toto moravské městečko bylo v té době součástí Rakouska-Uherska. V říjnu 1877 sem přišly první čtyři sestry (mezi nimi také Matka Antonie Marks), aby zde připravily bydlení pro ostatní sestry, které krátce nato měly odejít z Wrocławi (v té době už všechny filiální domy kromě Barda byly zrušeny).

Nezamyslice - zámekBudova v Nezamyslicích se nacházela v zoufalém stavu, proto sestry zpočátku bydlely na faře. Za pomoci tamních kněží a farníků připravily řeholnice klášter tak, aby se v něm dalo bydlet. Již v listopadu 1877 se mohly sestry přestěhovat do několika pokojů v zámku. V listopadu toho roku přišel do Nezamyslic otec zakladatel a za účasti místních duchovních a hojného počtu farníků požehnal budoucí sídlo svých řeholních sester.

I když byl termín vysídlení sester sv. Hedviky několikrát posunut, rychle se blížil. Měly opustit Wroclaw do 1. dubna 1879. Sestry vykonaly  pouť do Třebnice, kde se modlily u hrobu své patronky, svaté Hedviky Slezské. Prosily, aby se časem zase mohly vrátit do Slezska, zvláště do milované Wroclawi.

TrzebciceTřebnice

Dne 29. dubna 1879 se naposled sešly ve své kapli. Byla to těžká chvíle. Otec zakladatel k nim s vnitřním pohnutím promluvil:

Milované dcery, na chvíli ztrácíte své kláštery a svá díla, ale za to získáte nebeské království. Věříte tomu?“ „Věříme!“ odpověděly sestry povzbuzeny jeho slovy. „Umíte se i  v takové situaci usmát na Boha, který je přesto stále naším milujícím Otcem?“  Na bledých a utrápených tvářích se objevil slabý usměv.

V této chvíli zuří v naší zemi bouře nad církví a řády. Zdá se, že množství nenávisti a represe zalévá vaši loď. Nebojte se však! Nemějte malou víru! Kristus, váš snoubenec, může i dnes rozkázat větrům a bouři, aby se utišily. Důvěřujte Bohu, že nad církví i nad vámi se ještě rozprostře hluboký pokoj. Vrátíte se! Budete ve Wroclawi a ve Slezsku uskutečňovat evangelium milosrdenství!“ – povzbudil sestry otec zakladatel.

Velký zástup věřících doprovodil řeholnice na vlakové nádraží a po dojemném loučení odjely sestry do Nezamyslic. Zde ihned začaly s charitativní činností. Přijaly do péče několik sirotků. Zakrátko také otevřely soukromý penzionát pro děvčata. Příjmy z penzionátu časem pokryly všechny výdaje kláštera.

S odchodem sester z Wrocławi byl fakticky (později i kanonicky) přenesen mateřinec do Nezamyslic. Zde byly shromážděny všechny sestry Kongregace kromě sester z Barda. Bylo zde vedení Kongregace, noviciát i archiv. Ordinářem sester v Nezamyslicích se stal olomoucký arcibiskup. Funkci generální představené vykonávala i nadále M. Antonia Marks.

Návštěvy otce Roberta v Nezamyslicích byly spojené s mnoha těžkostmi, proto nebyly časté. Zbýval ještě písemný kontakt. Otec zakladatel ho využíval, aby sestry povzbudil na duchu, dodal jim naději a utvrdil je v řeholní horlivosti:

Ať vám nucený odchod pomůže k dosažení větší lásky a všech řeholních ctností. Tehdy Vám Bůh, který vás podrobuje zkoušce, umožní snadněji dojít k věčnému cíli. Když všechny sestry dosvědčí věrnost Boží vůli a budou pracovat a modlit se v řeholním duchu, stane se toto vyhnanství půdou pro svatou setbu.

Při příležitosti blížících se Vánoc P. Robert vysvětlil řeholnicím, v čem spočívá pravá sváteční radost:

Pravá vánoční radost nespočívá v dárcích. Prosím, pamatujte na to, že řeholní osoby a kněží mají hledat sváteční radost v přijetí Ježíše do svého srdce, ne však v pozemských dárcích. Obnovujte ducha pokory, poslušnosti a všech ctností při pohledu na jesličky nejpokornějšího a nejposlušnějšího Spasitele.

I přes vyhnanství, pronásledování a represe se řád sester svaté Hedviky nejen nezlomil, ale začal se duchovně rozvíjet a počtem se rozrůstat. 18. února 1881 složilo v Nezamyslicích do rukou zakladatele řeholní sliby 15 novicek. 4. září 1882 tamtéž přijal otec Robert 9 kandidátek (z toho 5 učitelek) do noviciátu. Všechny tyto sestry po třech letech složily řeholní sliby a do společenství vstoupilo dalších 6 kandidátek. V klášterním penzionátu bylo v té době vychováváno 60 dívek.

Dne 16. prosince 1881 psal otec zakladatel svým řeholnicím:

Zde ve Wroclawi jdeme uprostřed starostí a neklidu dál ke Golgotě.“ A o dva roky později: „V Prusku neustává kulturní boj. V této chvíli se zdá být daleko ostřejší a hrůznější než kdykoli předtím.

15. prosince 1885 se otec zakladatel svěřuje svým duchovním dcerám: „Připravujeme se na mnoho utrpení. Nebývalý vývoj událostí, pýcha bohatých, pohrdání Bohem a jeho milosrdenstvím – toto všechno vede ke zhroucení společenských poměrů a neodvratné katastrofě. Nepolevujte, sestry, alespoň vy v modlitbě, aby vás Bůh zachoval ve své milosti a nedovolil vám upadnout.

Po sedmi letech přišla sestrám do Nezamyslic radostná zpráva. V dopise z 2. prosince 1886 jim otec Robert oznámil, že byl v Prusku zrušen dekret, rozhodující o vyhnání Kongregace sester sv. Hedviky ze Slezska, čímž se sestrám otevřela cesta zpět do vlasti. Důvěra  otce Roberta v Boží Prozřetelnost nebyla zklamána. Několik sester se mohlo vrátit do Slezska ještě za jeho života v roce 1886, kde se ujaly sirotčince v Katowicích (zde v roce 1924 vznikla druhá polská provincie). Dne 5. března 1888 obdržel P. Robert s velkou radostí tři hodiny před svou smrtí dopis od wroclawského arcibiskupa ohledně opětného přijetí vedení Domu sv. Hedviky ve Wroclawi. Sestry se do svého původního mateřince vrátily v listopadu 1889.

Založení a rozvoj České provincie

Dne 15. listopadu 1906 vznikla Česká provincie se sídlem v Nezamyslicích, která byla svěřena pod zvláštní ochranu svatého Josefa a podléhala řízení generalátu ve Wroclawi.

Věrnost Boží vůli, ke které otec zakladatel sestry povzbuzoval, přinesla své ovoce. Podle slov zakladatele se toto vyhnanství skutečně stalo půdou pro svatou setbu. V následujících letech se nezamyslická komunita a později česká provincie silně vzmáhala. Mezi lety 1897 a 1916 bylo přijato 136 nových sester. Jubilejní rok 1900 byl počátkem šíření Kongregace v našich zemích. Do roku 1906 byly založeny 4 filiální domy (Křivoklát, Smečno, Luka nad Jihlavou, Žacléř). Tato první založení mají povětšinou společné dva prvky: fundátory založení byli šlechtici a náplní jejich nadací byla charitativní služba potřebným. V příštích desetiletích bylo v Čechách a na Moravě založeno čtyřicet dalších filiálek, kde sestry působily ve školách, mateřských školách a jeslích, v dětských domovech a domovech důchodců, v nemocnicích, věnovaly se ošetřování nemocných po domech, vedly vzdělávací kurzy jazykové, hudební a kurzy ručních prací.

Pro rostoucí počet sester byl provinční dům v Nezamyslicích příliš malý a nevyhovující (vlhkost, chlad, nevyhovující hygienické podmínky). Proto v roce 1926 koupila Česká provincie zámek od barona Wamboldta v Břežanech u Znojma, kam bylo přeloženo sídlo provincie a noviciát. Také zde sestry brzy zahájily svou činnost: vedly domov pro osoby se zdravotním postižením, mateřskou školu, vyučovaly ručním pracím a hudbě, v domě také probíhaly exercicie.

Po obsazení sudetského území Němci v roce 1938 a po zřízení Protektorátu Čech a Moravy v roce 1939 bylo znemožněno posílání českých kandidátek z protektorátního území do německého noviciátu v Břežanech. Proto byl v roce 1939 zřízen druhý noviciát v Nezamyslicích. Česká provincie měla v té době 25 domů, z nichž třináct leželo v severním sudetském území a osm na sudetském území na jižní Moravě. Ostatní čtyři domy (Nezamyslice, Luka nad Jihlavou, a dvě filiálky v Buchlovicích), v nichž bylo 32 sester, se nacházely na českém území. Od roku 1938 byla nezamyslickým farářem, P. Františkem Kvapilem vyvíjena snaha, aby tyto filiálky vytvořily novou českou provincii. Situace různých tlaků – od nacistické organizace NSV, která chtěla nezamyslickou školu zlikvidovat, přes snahu nezamyslické obce o totéž a zasahování P. Kvapila do vnitřního chodu nezamyslické komunity – vehnala sestry na mylnou cestu – oporu hledaly v kontaktech s českými nacisty z organizace Vlajka, kteří nabídli svůj vliv u protektorátních úřadů a zabránili zabrání nezamyslické školy ze strany NSV (tak se stalo na všech jiných místech Sudet a Protektorátu, kde měla Kongregace svá školská zařízení. Cena za tento dobový omyl byla jednoznačná – nezamyslická filiálka byla v bouřlivých událostech květnových dnů roku 1945 uzavřena a už nebyla obnovena.

Mezi lety 1939 – 1945 byla v české provincii zrušena činnost sedmi filiálek (mateřské školy) z důvodu převzetí těchto objektů nacistickou NSV (např. Králíky, Mikulov, Drnholec). Sestry, které pracovaly jako učitelky v mateřských školách pak byly vyškoleny na zdravotní sestry a poté pracovaly v nemocnicích.

Nejvyšší stav počtu sester české provincie (237) byl zaznamenán v roce 1942. Po druhé světové válce odešla velká část sester v rámci odsunu německého obyvatelstva do Rakouska. Těmito zásahy byla dříve kvetoucí provincie velmi oslabena. V roce 1949 měla provincie osm filiálek. V nich a v provinčním domě dohromady působilo na 130 sester.

V letech 1948 – 1989 byla Církev v Československu pronásledována nejtvrdším způsobem. Celé generace vyrůstaly vychovávány k ateizmu. Politicky se země ocitla pod nadvládou komunistů, kteří chtěli zničit Církev a nechat vymřít řeholnice a řeholníky. Bylo zakázáno přijímat nové kandidáty, toužící po zasvěceném životě. Do roku 1962 muselo být pod nátlakem státu uzavřeno 19 filiálek provincie. Od roku 1963 měla česká provincie už jen provinční dům v Břežanech a „nucenou“ filiálku v Mukařově u Prahy.

Dne 16. června 1959 byla provinční představená Matka Bohumila Moltašová zatčena a svévolně odsouzena k 20-ti měsíčnímu nepodmíněnému trestu. Brzy nato byly zatčeny, vyslýchány a posléze propuštěny také provinční vikářka a představená domu v Břežanech. Matka Bohumila byla odvezena do nechvalně proslulé věznice v Praze na Pankráci. Odtud byla spolu s vězeňkyněmi, odsouzenými za kriminální zločiny, odvezena na nucené práce do zemědělského družstva ve Všehrdech v Čechách. Neočekávaná amnestie ze dne 11. května 1960 umožnila Matce Bohumile návrat do kláštera v Břežanech.

V roce 1960 byla na státní příkaz zrušena filiálka v Pilníkově a tamější sestry se musely přestěhovat do soustřeďovacího kláštera v Jiřetíně pod Jedlovou. Současně bylo sestrám odebráno vlastnictví provinčního domu v Břežanech. Těžký úder zasáhl konvent v říjnu 1962, kdy přes dvacet sester, které dosáhly důchodového věku 59 let, muselo na státní příkaz přesídlit pár dnů před Vánocemi z Břežan do Charitního domova v Mukařově u Prahy (kam se zároveň s nimi přestěhovaly také sestry z internačního kláštera v Jiřetíně). V roce 1962  vedení provincie zrušilo poslední dosud existující filiálku v Červené Vodě, aby získalo pracovní síly pro Břežany a zamezilo tak přijímání civilního personálu. Pro zákaz přijímání nových sester do Kongregace a odsunu sester důchodového věku do Mukařova počet sester v Břežanech stále klesal. Od roku 1962 zaměstnávala státní Charita (která převzala správu činnosti provinčního domu v Břežanech v roce 1951) rostoucí počet civilních ošetřovatelek.

M. Augustina SchmidtDíky uvolnění poměrů v zemi během „Pražského jara“ se generální představené podařilo získat vízum do Československa a dne 13. srpna odjela do Břežan a Mukařova. Dne 22. srpna chtěla být při první poválečné obláčce sestry Michaely Tesařové. Radost sester však neměla dlouhého trvání, protože Československo 21. srpna 1968 obsadila sovětská armáda, která tak ukončila období politické oblevy. Generální představená musela narychlo odcestovat ze země a obláčka další den již nebyla. Uskutečnila se až o rok později, v srpnu 1969 (po osmnácti letech kandidatury!).

V roce 1969 byla zvolena nová generální představená Kongregace sester sv. Hedviky, Matka Michaela Andörfer z Berlína. S charismatem jí vlastním požehnaně působila v tomto úřadu po několik období. Do Československa přijela povzbudit sestry hned, jak jí to bylo úřady umožněno (vyřizování víza bylo vždy utrpením). Snažila se navštěvovat sestry téměř každý rok i přes velmi stresující zážitky z celních kontrol. Při jedné zpáteční cestě do Berlína musela Matka Michaela na hranicích v Mikulově dokonce podstoupit nedůstojnou osobní prohlídku.

V roce 1973, nehledě na protesty sester proti zásahu do jejich klauzury, rozdělilo vedení ústavu refektář sester dřevěnou stěnou a dvě třetiny místnosti přidělilo zaměstnancům jako jídelnu. V roce 1975 se v Břežanech nuceným odchodem sester, které by rády nadále zůstaly ve službě potřebným, zmenšil jejich počet na osmnáct.

Uprostřed těžkostí se sestrám dostalo velké radosti - v roce 1976 složily tajně své první sliby ve Wrocławi v Polsku sestra  Monika a sestra Zdislava. O dva roky později je následovala také sestra Anežka.

Před věčnými sliby sestry Moniky a sestry Zdislavy v PolskuPrvní sliby sestry AnežkyPo prvních slibech sestry Anežky

V roce 1977, kdy břežanský konvent tvořilo už jen jedenáct sester, byla sestrám úmyslně o svátku svaté Hedviky odňata i zbylá část refektáře. Celý původní refektář sester byl nyní dán k užívání personálu ústavu. Do roku 1978 klesl počet sester v Břežanech na devět.

P. Stanislav BláhaV roce 1981 byly sestry vypovězeny z provinčního domu bez náhrady a možnosti vstupu do něj. Dne 3. listopadu 1981 byla v klášterní kapli sloužena poslední mše svatá. Poté byla kaple zrušena a užívána ústavem jako sklad přebytečných věcí. V této době provinční představená Matka Bohumila se sestrou Michaelou nalezly pomoc u pana faráře Stanislava Bláhy, který byl od roku 1974 duchovním správcem v Břežanech. Přenechal jim k užívání jednu z farních místností. Na faře v té době bydlely také sestry františkánky OSF v prvním patře budovy.

(Tuto vstřícnost otce Stanislava mohly sestry alespoň částečně odměnit svou péčí, když P. Stanislav těžce onemocněl a byl osm let upoután na invalidní vozík. Díky této péči mohl celou tuto dobu sloužit břežanské farnosti a denně v klášterní kapli sloužil mši svatou. Zemřel po třicetiletém působení v břežanské farnosti dne 22. září 2004 a za velké účasti kněží a lidu byl na vlastní přání pochován v kněžském hrobě na hřbitově sester sv. Hedviky v Břežanech.)

Společné hospodaření na fařeSestra Michaela byla nadále zaměstnána na oddělení u dětí. Kromě této služby zastávala službu varhanice v kostelech břežanské farnosti i v okolí. Provinční představená Matka Bohumila však do ústavu nesměla vstoupit. V domě zůstaly jen tři tajně přijaté sestry. Bydlely ve třech malých pokojích bývalé klausury (za ubytování platily nájem), kuchyňku a koupelnu měly k užívání společně s dojíždějícími zaměstnanci. Nadále pracovaly v ústavu jako civilní zaměstnankyně (S. Zdislava a S. Anežka na zdravotním úseku a S. Monika v kuchyni). Denně docházely na mši svatou do farního kostela a byly v kontaktu s Matkou Bohumilou na faře při společných modlitbách, vaření či údržbě hřbitova. Společně s P. Stanislavem Bláhou a se sestrami františkánkami OSF slavily na faře Vánoce, spolupracovaly při výzdobě a úklidu kostela aj.

Do provinčního domu po roce 1981 neměla možný vstup ani generální představená Matka Michaela, tajně přijaté sestry navštěvovala skrytě v nočních hodinách. Dodnes jsou jí sestry vděčné za tuto její službu povzbuzování v těžkých dobách persekuce. Její velká duchovní pomoc (po roce 1990 i finanční, kdy do domu posílala nemalé finanční částky na nutné rekonstrukce) pokračovala až do konce její služby generální představené v roce 2005. V této pomoci pokračuje i nová generální představená Matka Vincentia Weide, Matka Michaela nyní zastává úřad generální vikářky. Jejich harmonická spolupráce je pro Kongregaci velkým vzorem a povzbuzením.

M. Michaela AndorferM. Vincentia Weide

Internace v Mukařově u Prahy

Charitní dům MukařovV padesátých letech bylo stále více řeholních domů v Československu rušeno. Státní nařízení bylo, aby všichni staří a nemocní kněží, řeholníci a řeholnice, kteří dosáhli důchodového věku, byli umístěni v tzv. Charitních domovech. Pro sestry sv. Hedviky stát určil za místo pobytu státní Charitní domov v Mukařově u Prahy. K bydlení jim byly poskytnuty tři budovy: jeden vícepatrový hlavní dům a dvě malé vedlejší budovy. Hlavní budova byla v dobrém stavu, obě vedlejší budovy byly vlhké.

Při příchodu sester do Mukařova jim předseda Národního výboru sdělil, že pro nedostatek místa na hřbitově jim nebudou moci být poskytnuty hroby. Proto byly zemřelé sestry zpočátku převáženy z Mukařova na hřbitov sester do Břežan. V roce 1977 však Okresní ředitelství ve Znojmě další pochovávání sester v Břežanech zakázalo, protože hřbitov (s pochovanými řeholními sestrami!) už nebyl majetkem Kongregace. V té době sestry získaly hrobky a dvojhroby v Mukařově, kde je od té doby pochováno 33 sester.

Domácí kaple MukařovDům byl pod správou státní Charity. Ta si dosazovala na vedoucí místa s častou obměnou své lidi, kteří měli uloženo přísně sestry střežit a soustavně rušit jejich společný život. Byly trpěny pouze bohoslužby v domácí kapli. Sestry pracovaly v domě a na zahradě. Několik pomocnic v kuchyni, údržbář a řidič byli zaměstnanci státní Charity. Sestry nesměly mimo dům vykonávat žádnou činnost, protože byly brány jako politicky nespolehlivé. Bydlely na vícelůžkových pokojích. Stravu i ubytování (které bylo nucené) musely hradit z vlastních zdrojů. V prvních letech na to jejich důchod nestačil. Chybějící částku musel doplácet provincialát. Postupně přicházelo z Břežan do Mukařova stále více sester, které měly vyšší důchod, protože už byly více let zaměstnány ve státem vedených zařízeních a tím se finanční situace sester o něco zlepšila. Převážná část jejich důchodů byla poukazována Charitnímu domovu na tzv. ošetřovné a zbylá část zůstala sestrám k dispozici. Provinční představená Matka Bohumila Moltašová z těchto peněz podporovala potřebné kněze při obnově kostelů.

Mukařov - naše sestry a sestry dominikánky s kardinálem Beranem a biskupem SkoupýmProtože budova Charitního domu nebyla zpočátku plně obsazena sestrami sv. Hedviky, byli v ní ubytovaní také dva biskupové, které stát přinutil opustit jejich rezidence. Ve vedlejší budově, která byla od hlavní nejvíce vzdálena, se od 4. října 1963 zdržovali pražský arcibiskup Josef Beran (pozdější kardinál) a brněnský biskup Karel Skoupý po dlouholeté internaci. Domácnost jim zde vedly dvě sestry dominikánky. Na toto období sestry velmi rády vzpomínají. Jejich nezapomenutelným zážitkem je výročí biskupského svěcení kardinála Berana, které slavili v malé domácí kapli spolu s P. Šeborem a čtyřiceti zpěváky od sv. Víta v Praze. Radostně bývaly oslavovány také jmeniny otce kardinála Berana a biskupa Skoupého. Protože Mukařov je blízko u Prahy, přicházelo sem ke svým pastýřům mnoho kněží a věřících. Pro tyto putující proudy lidí se začalo říkat, že Mukařov se stal poutním místem. To se však státním úřadům nelíbilo, a proto byli oba biskupové 2. května 1964 náhle přemístěni na Moravu do Radvanova, kam už pro věřící z okolí Prahy nebylo snadné putovat.

V pozdějších letech zaměstnával stát v Charitním domově jednoho kněze jako údržbáře a topiče. Asi v roce 1965 přišel do charitního domova P. František Pindák, kterému byl odebrán státní souhlas a celebroval mši sv. jen sám ve svém pokoji. Za „pražského jara“ mu byl státní souhlas vrácen a přidělena fara. Po „pražském jaru“ bydlel v Mukařově redemptorista P. Miroslav Sedláček, který již směl denně sloužit mši svatou v domácí kapli.

V roce 1965, kdy dosáhla provinční představená Matka Bohumila věkové hranice 59 let, byla jako vrchní sestra v Břežanech propuštěna a musela 1. května 1965 odejít do Mukařova. Svého pobytu v Mukařově využila k několikerým obnovám a přestavbám domu. Obě vedlejší budovy byly navzájem propojeny chodbou a byl vybudován výtah, jehož náklady na sebe vzala správa Charity. Na začátku sedmdesátých let bylo zavedeno do všech tří budov ústřední topení s finanční pomocí provinčního domu. V únoru 1968 se Matka Bohumila směla vrátit do Břežan.

V roce 1985 vyvstala v Mukařově potřeba vystřídat sestru Assumptu v kanceláři. Této služby se ujala sestra Michaela a 6. ledna odešla z Břežan do Mukařova. Dne 8. července téhož roku se stala provinční představenou Matka Bohuslava Kosíková, která svůj úřad vykonávala v Mukařově. S Matkou Bohumilou, která zůstala po odchodu sestry Michaely na faře v Břežanech, bydlela vždy na přechodnou dobu některá sestra z Mukařova. (Matka Bohumila i tyto sestry si v době pobytu v Břežanech musely platit plnou výši /stravu i ubytování/ tzv. ošetřovného v Charitním domově v Mukařově.) Ze zdravotních důvodů, 3. listopadu 1987, odešla také  Matka Bohumila do Mukařova. Pro zhoršující se zdravotní stav potřebovala v posledních letech svého života trvalou péči. Když vážně onemocněla a byla upoutána na lůžko, modlily se sestry novénu k Neposkvrněné Panně Marii.  Přesně v devátý den novény, v noci z 9. na 10. února 1992, Matku Bohumilu Pán povolal k novému životu. Její poslední slovo večer před tím než zemřela, bylo: „Matičko“ jako výraz bezpečí v uvědomění si blízkosti nebeské Matky. Pohřeb se konal 14. února 1992 v Mukařově. Pohřební mši svatou vedl arcibiskup Miloslav Vlk (nynější kardinál) spolu s několika známými kněžími.

Svatý apoštol Pavel v 8. kapitole, 28. verši  listu Římanům píše: „Milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému.“ Tato slova se naplnila i v životě sester sv. Hedviky. Nedobrovolný odchod z provinčního domu v Břežanech do Charitního domova v Mukařově jim dal možnost poznat spoustu vzácných lidí (kromě otce kardinála Berana, biskupa Skoupého a jiných jsou to sestry dominikánky, sestry sv. Basila a Schönstattské sestry Mariiny, které se sestrami společně několik let v Charitním domově bydlely a pěkné vztahy přetrvávají dodnes). Přinucený odchod také sestry učil opravdové lásce: „Modlete se za ty, kdo vás pronásledují…“ Tento Kristův odkaz sestry věrně plnily a v některých případech se jim dostalo i milosti zahlédnout ovoce svých modliteb. Nyní pět sester, které byly v Mukařově a žijí dnes v Břežanech s vděčností Bohu rády vzpomínají na prožité chvíle „v mukařovském vyhnanství“ a mají radost z každé korespondence, která je stále živá mezi sestrami, mukařovskými farníky a sestrami ze spolubydlících komunit v době totality.

V této prožité cestě sester z České provincie však můžeme také plně vnímat, jak živým byl i pro budoucnost zakladatelův odkaz sestrám při vyhnanství: „V této chvíli zuří v naší zemi bouře nad církví a řády. Zdá se, že množství nenávisti a represe zalévá vaši loď. Nebojte se však! Nemějte malou víru! Kristus, váš snoubenec, může i dnes rozkázat větrům a bouři, aby se utišily. Důvěřujte Bohu, že nad církví i nad vámi se ještě rozprostře hluboký pokoj. Vrátíte se!…

Česká provincie po roce 1989

V porevolučním roce 1990, kdy nastává svoboda, je v provinčním domě v Břežanech obnovena kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. (Projektantem interiéru byl Ing. P. Miloslav Blažek. Zaangažováním pracovníků z údržby, zajištěním a úhradou výmalby a výměny znehodnocených parket vyšel sestrám vstříc při obnově kaple také ředitel Mgr. Jiří Herzig, který v Domově působí od roku 1988.)

Slavnost vysvěcení obnovené kaple dne 13. října 1990 vedl biskupský vikář Ludvík Horký za účasti velkého počtu kněží, Matky generální Michaely, sester sv. Hedviky a sester z jiných kongregací a Božího lidu (do přípravy slavnosti se ochotně zapojily také blízké spolupracovnice sester). Při této slavnostní mši svaté oficiálně obnovily své sliby a přijaly řeholní šat tři sestry, které své sliby skládaly v době komunistické totality tajně, většinou v zahraničí (Polsko, Východní Německo).

Slavnostní otevření kaple v BřežanechSlavnostní vysvěcení kaple - celebrant mše svaté Ludvík HorkýOficiálně oblečené sestry s M. Michaelou

V lednu roku 1991 postihla malé společenství těžká zkouška. Sestra Zdislava, která ve službě doprovázela dítě do nemocnice, tragicky zahynula ve věku 39 let při havárii sanitky. Na pomoc oslabenému konventu pak Matka generální posílala na určitou dobu sestry z jiných provincií. V srpnu 1991 přišla pro doplnění konventu sestra Amata, která se zde později stala novicmistrovou. V tomtéž roce byl Kongregaci sester sv. Hedviky v restitucích navrácen provinční dům v Břežanech. Přesto, že v něm v době nesvobody proběhlo několik oprav, byl dům i s přilehlými hospodářskými budovami ve špatném stavu, typickém pro zacházení se státním majetkem v době komunistické totality. Sestry proto ihned zahájily rozsáhlé rekonstrukce, které probíhají dodnes.

V roce 1996 se plánoval návrat osmi sester z Mukařova do Břežan. V dubnu toho roku zemřela provinční představená Matka Bohuslava Kosíková. Byla 70. sestrou, která v Mukařově zemřela. Pohřeb se konal v Břežanech, vedl jej biskupský generální vikář Mons. Jiří Mikulášek za účasti hojného počtu kněží a lidí z okolí i z Mukařova, kazatelem byl P. Vincenc Mrtvý SDB, dlouholetý duchovní vůdce sester v Mukařově. Od září 1996 se k radosti břežanských sester postupně stěhovalo sedm sester z Mukařova do Břežan, čímž tamní počet profesních sester vzrostl na deset. Dne 11. října 1996 byla filiálka v Mukařově zrušena.

Velkou radost prožil konvent v roce 2005, kdy jako první v postkomunistické době složila věčné sliby sestra Františka.

V roce 2006 uplynulo 100 let od vzniku České provincie a 80 let působení sester v provinčním domě v Břežanech. K této příležitosti byl obnoven presbytář kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kde nyní věčné světlo znázorňuje symbol tohoto patrocinia (obnova presbytáře je dílem Ing. arch. Magdaleny Říčné).

Obnovený presbytář kaple Nejsvětějšího Srdce JežíšovaVěčné světlo - symbol patrociniaIng. arch. Magdalena Říčná při obnově presbytáře

Dne 7. října sestry s radostí a vděčností poděkovaly Bohu za vše, co dopřál jejich řeholnímu společenství za uplynulý čas. Děkovnou mši svatou v klášterní kapli v Břežanech vedl otec biskup Mons. Vojtěch Cikrle za velké účasti kněží a Božího lidu. Jako velký Boží dar k  tomuto výročí vnímaly sestry přihlášení nové kandidátky na druhý den po oslavě jubilea. Ve výroční den vzniku České provincie, 15. listopadu 2006, na pozvání P. Miroslava Hřiba, nezamyslického faráře, oslavily sestry spolu s nezamyslickými farníky a pamětníky s velkou radostí toto jubileum děkovnou mší svatou také ve farním kostele v Nezamyslicích.

Jubileum - vítání otce biskupa Jubileum V Nezamyslickém kostele Děkovná mše sv. v Nezamyslicích Setkání s pamětníky

Současné společenství sester České provincieV současnosti tvoří Českou provincii pět sester s věčnými a dvě sestry s časnými sliby. Velkou posilou je nám Ježíšův výrok: „Neboj se, malé stádce!“ a také povzbuzení Matky generální Michaely v úvodním slově k obnoveným Stanovám: „Vždy je rozhodující, abychom měly na paměti, že jsme na všech cestách především podivuhodně skryty v nekonečné Boží lásce a z toho čerpaly sílu k životu lásky.“

 

Abecední seznam filiálek České provincie Kongregace sester sv. Hedviky
s německými názvy lokalit  

 

  Český název lokality Německý název lokality Založení   Uzavření
1 Břežany Frischau 1926 - -
2 Buchlovice – nemocnice Buchlowitz 1911 - 1936
3 Buchlovice – mateřská škola Buchlowitz 1930 - 1948
4 Buchlovice – starobinec Buchlowitz 1937 - 1948
5 Červená Voda Mährisch Rothwasser 1919 - 1962
6 Český Dub Böhmisch Aicha 1910 - 1937
7 Chrastava Kratzau 1912/1928 - 1946
8 Dolní Hedeč Heidisch 1920 - 1929
9 Drnholec Dürnholz 1930 - 1941
10 Dyjákovice Gross Tajax 1933 - 1945
11 Hanušovice Hannsdorf 1924 - 1927
12 Hodonice Hödnitz 1917 - 1927
13 Hranice Mährisch Weisskirchen 1944 - 1944
14 Hrušovany n. Jevišovkou Grussbach 1929 - 1944
15 Jedlina Neulosimthal 1914 - cca 1918
16 Jiřetín pod Jedlovou   1960 - 1962
17 Králíky Grulich 1908 - 1939
18 Křivoklát Pürglitz 1900 - 1929
19 Lampertice Lampersdorf 1914 - 1956
20 Lednice Eisgrub 1932 - 1947
21 Luka nad Jihlavou Wiese 1903 - 1948
22 Maršov Marschendorf 1910 - 1947
23 Maršov – Temný Důl Marschendorf – Dunkhelthal 1910 - 1940
24 Mikulov – nemocnice Nikolsburg 1918 - 1946
25 Mikulov – dětský domov Nikolsburg 1919 - 1939
26 Mikulov – městský sirotčinec Nikolsburg 1919 - 1941
27 Miroslav Misslitz 1921 - 1935
28 Mistelbach / Rakousko Mistelbach 1943 - 1945
29 Moravská Třebová Mährisch Trübau 1922 - 1957
30 Mukařov   1962 - 1996
31 Němčice Niemtschitz 1913 - 1932
32 Nezamyslice Nezamislitz 1877 - 1946
33 Nižbor – Nová Huť Nischburg 1914 - cca 1918
34 Pilníkov Pilnikau 1907 - 1960
35 Pustá Polom Wüst Pohlum 1921 - 1922
36 Sedlešovice Edelspitz 1917 - 1939
37 Slavičín Slawitschin 1944 - 1946
38 Smečno Smecno      

Zpět

Administrace
Vytvořil Mouser.cz, 2014